Korfské střípky

             Letošní dovolená začala dobře. Na Mnichovském letišti jsem tentokráte nepípnul při procházení rámem a byl jsem tak ušetřen potupné osobní prohlídky. Zřejmě za to mohli moje „pláťáky“ místo obvyklých džínů. Nakonec však byl let zpožděn, jelikož se asi někdo zapomněl na záchodě a nenastoupil do letadla. Musel, tak být vyhledán kufr dotyčného a ten vyhozen. Zda vybrali ten správný - netuším, ale naše kufry s námi na Korfu dorazili a dovča mohla začít. 

              Hotel odpovídal očekávání a zklamání se nekonalo. Nejednalo se tedy jen o katalogovou voňavku, kdy po příjezdu zjistíte, že se vaším dočasným domovem stane lepší ubytovna a, že hotel, který měl být hned u moře je ve skutečnosti kilometr od pláže. Též strava byla vynikající a člověku nemusela vytanout myšlenka, že taková se podává asi ve věznicích.  

             První večer po příjezdu byl tzv. řecký a nevím proč, ale tanečníkům jsem padl do oka a tak mě spolu s dalšími nebožáky vytáhli na pódium a jali se mě taneční dřevo učit jejich řecké kreace. I nenechal jsem se zahanbit a poskakoval alespoň mimo rytmus. Animace byli každý večer různé a brzy jsme zjistili, že je to oblíbený džob Čechů. Neboť kouzelník byl Čech, Fakír byl Čech, zpěvák Retro večera byl Čech, tak jen řečtí zpěváci a tanečníci byli snad Řekové.  Poslední večer si mě pro změnu vybrala břišní tanečnice a tak spolu s dalšími pěti nadšenci se nás snažila přiučit kroucení různými částmi těla. Nutno podotknout, že mužské pokolení se nedalo zahanbit a všeci jsme se vrtěli obstojně. Janče to bylo líto, že se kroucení nemohla účastnit a tak hned v dalším ženském kole byla vybrána taky.

              Jelikož hotel ležel přímo u moře, tak jsme setřásali celoroční stres a náš počáteční program se sestával z relaxování, koupání a opalování, z relaxování, koupání a opalování….zkrátka práce bylo dost.  

               A když už nám příliš poklidu lezlo na nervy, vyjeli jsme busem do Kerkyry. Lístek jsme v automatu po poradě s místní ženštinou koupili ten nejdražší a vyrazili špatně klimatizovaným busem vstříc hlavnímu městu. Na konečné - na rušném náměstíčku San Rocco jsme se vydali směrem Liston a Stará pevnost – tedy tušili jsme, že by to ten směr mohl být. Nakonec jsme přeci jen dosáhli Listonu a Janči oblíbeného mraženého jogurtu. Po notné fotografické smršti na Listonském náměstíčku jsme se uchýlili do stínu přilehlého parčíku, kde nás zmerčil místní děda, co krmil nadšeně holuby a ty zase nadšeně káleli na místní auta a lavičky. Evidentně jsme ho zaujali a jal se nám vypravovat, že se máme podívat do jakéhosi nedalekého parčíku, kde prý to je hezké. I uposlechli jsme jeho radu a malý parčík s výhledem na Starou pevnost a dole v moři se cachtající lidi jsme objevili.  Janče se zde rozlepil opravovaný sandál a tak z něj měla pantofel. A to přesto, že lepidlo, kterým ho slepovala, má udržet auto u stropu. Bylo tedy rozhodnuto, že prohlídku zakončíme pevností. To jsme však netušili její rozlohu mnoha fotbalových hřišť. Já se po nohy vycachtal na místní mini-plážičce u jachtařského klubu a až na pokoji jsem zjistil, že jak jsem si od tama, jak tam bylo „čisto“, přinesl jako suvenýr střep v botě – naštěstí nebyl ostrý. 

                   Pevnost jsem se jal v parnu zdolat nejvyšším vrcholem – nevím co mě vždycky, tak pudí, dostat se až nahoru.  Vedro, nevedro – pot nepot, zadýchaný jak huňatý pes na poledním sluníčku jsem dorazil až k majáku na vrcholu. Janča nejdřív chtěla zůstat dole pod majákem a kluzkými schody, ale nakonec jí to též nedalo a dosupěla za mnou. Výhledy na Kerkyru stáli za to. Po mnoha fotkách okolí a utřených kapkách potu jsme se jali fotit sebe. Tu jsem však málem došel k úhoně, když jsem přehlédl mezeru u chodníčku. Naštěstí jsem byl včas zachycen nějakou mladou Angličankou, za což tedy ještě jednou děkuji. 

                    Na zpáteční cestě do hotelu v neklimatizovaném autobusu jsme si vyzkoušeli, jak se asi cítí kuře v troubě.

                    Při procházkou Dassií se nám povedlo lacině zapůjčit auto na dva dny. Trochu mě zarazilo, že paní mluví o Matizu, protože jsem byl z posledních let namlsán z nových aut a Matiz se už nevyrábí. Matiz byl jen symbolem pro auto dané kategorie, ale tady to byla realita. Paní řekla, že máme plnou nádrž a že tedy budeme vracet plnou.

           Vyjeli jsme do dobře značené Paleokastritsi. Přibližujíce se k moři, viděli jsme všude parkovat auta, ale místo téměř nikde. I šinuli jsme se dál, až jsme dorazili do „přístavu“ Alipa, kde byla plocha na parkování velká jak letiště a považte - zdarma. Žádný přístav to ve skutečnosti není, neboť v přístavech je většinou špinavá voda a mraky lodí. Tu byla průzračná voda a fajná písečná i oblázková pláž – jen si vybrat. Když jsme si zaplavali, pováleli se a převlékli se v převlékárně bez dveří, kde místo dveří posloužila moje či Janči záda, jal jsem se studovat průvodce a zjistil jsem, že zde musí být blízko známý klášter. Cesta byla jenom jedna, tak jsme se vydali semaforem řízenou jednosměrnou cestou stoupáním výše. Tu již bylo další parkoviště (prý normálně placené), ale my zde nepotkali žádného výběrčího. Zaparkovali jsme v poledním stínu jistých keřů a v klidu pojedli náš hotelový „lunch basket“. V klášteře jsme s Jančou prošli vstupní cenzurou neb jsme měli zahalená kolena i ramena.  Po prohlídce jsme zašli na místní vyhlídku, kde jsme závistivě pokukovali po okolních kopcích, které slibovali ještě lepší výhledy.   

          Při zpáteční cestě nám to nedalo a odbočili jsme na vesničku Lakones. Cesta nás počastovala serpentinami a tolik oblíbenou semaforovou jednosměrkou. I projeli jsme Lakones a hned za vesničkou nás zlákala místní taverna s překrásnými výhledy na celou Paleokastritsu. I rozhodli jsme se tu udělat místním „kšeft“ a objednali si náš oblíbený fresh džus. Usadili jsme se do pohodlných pohovek a z té krásy se nám tajil dech.  Když jsme se dosyta pokochali nádhernými výhledy a nasekali dostatečné množství fotografického materiálu, vyrazili jsme na cestu zpět. Uvědomili jsme si však, že jsme neprojeli celou semaforovou jednosměrku a teď zrovna nic nejelo, tak babo raď - je červená nebo zelená ve zpátečním směru? Téměř na konci Lakones nás dostihla krutá pravda a to hned s autobusem. Už, už jsem se chystal na hodně dlouhé couvání, když tu milý autobusák překvapil a kupodivu couvl trošku on – čímž mi dopomohl se zarovnat do menší mezery a několik autobusů a aut mohlo projet. Poprvé jsem žehnal našemu minivozítku. 

                 Následovala cesta zpět skrzeva centrum Kerkyry na Achillieon – zámeček císařovny Sissi. Městem jsem prosvištěl jako místní, na náměstíčku San Rocco stihl vytroubit Řekyni, co mi vjela na křižovatce neomaleně do cesty. Za městem již samá cedule na Achilleoen, až teprva blízko zámečku jsme začali ztrácet jistotu, zda jedeme dobře. Při kupování lístků se nás paní ptala, jakou řečí mluvíme. Říkal jsem si co je paní do teho, ale když Janča řekla, že česky, ale že mluvíme i anglicky – paní zajásala, že češtinu má taky a podala nám kecafonek. Na kecafonku o velikosti staršího mobilu stačilo vyťukat číslo u příslušného exponátu a již česky rozprávěl rozličné zajímavosti – upovídáný byl až, až. Janča, podpořila místní ekonomiku a nechala se u vchodu vyfotit místními naháněči. U východu jsme pak pověsili kecafonek na místo k tomu určené a Janča si zakoupila fotku. Cesta do hotelu s neubývající nádrží pak již proběhla bez komplikací snad jen s jednou zastávkou na semaforu u letiště, kvůli právě startujícímu letadlu – to, aby nás plyny z motorů neodfoukli.

                   Ani večer jsme naše perpetum mobile s neubývajícím benzínem nenechali vydechnout a valili to směr Kerkyra – Liston placené parkoviště. Chtěl jsem to místo na San Rocco střihnout kolem přístavu, avšak zaskočila mě jednosměrka. Jediný možný směr mě dohnal k místní taverně, kde jsem se však zastavil, protože do úzké uličky se mi pokračovat nechtělo. Když mi však místní taverenský naháněč začal ukazovat, že tam můžu jet – moje obavy, opadli  - i když jen částečně. Netušil jsem totiž, zda mi tam ukazuje, protože mu autem zacláním před knajpou nebo, protože je tak dobrosrdečný. I gumy na kostkách v úzkých uličkách pískali, turisti uskakovali a já znovu žehnal Matizu za jeho minirozměry. Po pár peripetiích jsme nakonec úspěšně zaparkovali na placeném parkingu na Listonu a večerní „shoping“ mohl započít. 

                        Druhý den jsme vyrazlili směr poloostrůvek Kanoni – tu se měl nacházet známý ostrůvek s klášterem Vlacherna. No jo, ale kudy jet? Bloudili jsme, až jsme úzkou neznačenou, zde tolik oblíbenou jednosměrkou dobloudili na místo určení. Hned první pohled na nízko letící letadlo nás uchvátil – létala tak nízko na místní letiště, že člověk měl pocit, že kdyby se jen trochu natáhnul, že by se mohl dotknout ještě či už vysunutého podvozku.  Přišla tedy na řadu soutěž o nejlepší fotku letadla. Když jsme se pak vydali molem ke klášteru Vlacherna tu nás odchytl převozník nabízející přejezd na sousední ostrůvek Pontikonissi. Janče se tak splnila touha v podobě lodního výletu.

                      Na ostrůvku nás přivítal kostelíček a výhled na celý záliv s letištěm.  Po té jsme již vyjeli na sever ostrova, s tím, že cílem bude pláž, která nám padne do oka. Řítili jsme se asi čtyřicítkou za odtahovkou s blikajícími majáčky, když tu jsme se rozhodli zastavit u parkujících aut a pokochat se výhledem na níže položenou zátoku. Usoudili jsme, že pláž by stála za prozkoumání – jenže kudy k ní? I sjeli jsme na nejbližším možném sjezdu serpentinami přímo dolů, kde nás přivítala Durrell Street s ukazatelem, že se zde točila Bondovka z 81 a nalézá se tu Bílá vila, kde žil bratr Geralda Durrella se svojí první ženou. Vilu, která je přímo u moře jsme zadokumentovali a sešli podél ní na hezkou pláž s krásně zbarveným mořem. Ve vodě jsem se pak kochal výhledem na okolní hory a přemítal, jaká pohoda zde asi panovala v předválečných letech, kdy zde Durrell bydlel. Vydrželi jsme zde asi 3 hodiny a pak jsme vyrazili zpět.

                  Po cestě do Dassie jsme odbočili na nejvyšší horu ostrova Pantokrator. Serpentina střídala serpentinu a my stoupali výš a výš s trochou obav, aby Matizu s podivně fungujícím palivoměrem nedošel benzin. Projeli jsme krásnou horskou vesničkou a dorazili k jakémusi rozcestí, kde byl malý tourist shop uprostřed ničeho. Tu jsem zastavil a uslyšeli jsme hrozný skřek. Nejdříve jsme se zalekli, že se snad malá kola Matizu nedobrovolně seznámila s nějakou místní faunou, když tu jsme s úlevou zjistili, že podivné skřeky vydával jeden z oslíků schovaný pod úrovní silnice. Začínal nás však tlačit čas a rozhodli jsme se otočit a jet zpátky, jelikož za dvě hodinky mělo být auto znovu v půjčovně a bylo třeba ještě něco natankovat. Ručička palivoměru se totiž trochu pohnula a již neukazovala plnou nádrž. Cestou dolů jsme se pokochali krásnými výhledy na velkou část ostrova. 

                   Před vrácením přibližovadla jsme zjistili, že nejbližší dvě benzinky jsou zavřené. Jeli jsme tedy směr Kerkyra a naštěstí jsme objevili ještě jednu benzinku za Dassií, kde jsme měli auto vracet. Dotankovali jsme za 10 €, ale již při 7 čerpadlář tvrdil, že je nádrž plná – nakonec tam do těch 10 benzin dotlačil. K našemu překvapení se však ručička nehla a stále ukazovala pod plnou nádrží – ani krátká projížďka a opětovné nastartování ručičku nevrátila do plné. Při předání paní trochu brblala, že nádrž není plná, ale pak mávla rukou, řekla, že o.k. a vrátila celý depozit. 

                     Při odletu na Korfském letišti „kufrová úřednice“ předváděla řecký styl práce, nepráce a německá delegátka nervózně pobíhala mezi námi turisty a vytahovala z fronty jedince na dřívější let, aby vůbec stihli odletět. Po více než hodině v téměř nehýbající se frontě jsme nakonec přišli na řadu a u znuděné úřednice slavnostně odbavili kufry. Při průchodu bezpečnostní kontrolou a osobních zavazadel jsme se znovu přesvědčili, že Řekové tolerují lahev vody do letadla. A zatímco většinou v tranzitním prostoru máme ještě běžně čas, tak zde už jsme rovnou nastupovali do autobusu, který nás odvezl k letadlu. Uvnitř jsme pak přes patnáct minut čekali na paní, která se zřejmě zdržela na záchodě či u rychlé přepážkové úřednice a sama přijela opožděně letištním busem. S uzarděním a omluvným pohledem, kdy bylo vidět, že by se nejraději stala neviditelnou či alespoň slepou, aby neviděla naštvané tváře spolucestujících, se prodírala uličkou na místo v zádi letadla. Poté co jsme zase vyhodili zavazadlo nějakého cestujícího, který se nedostavil, let mohl započít. 

                  V Mnichově nás přivítalo slunečné a teplé počasí a tak hezká dovolená neskončila obvyklým teplotním šokem.  Jedna věc je, ale jistá – na Korfu jsme určitě nebyli naposledy.

Na lanovce

               Místní lanová dráha pro rekreačně sjezdový areál byla nazvána Anife Vyskočil jako vaječníky. Tvoří jí staré retro kabinky pro čtyři hodně stísněné osoby. Respektive dvě a dvě proti sobě sedící, hledící osoby. Pokud máte rádi tzv. svůj osobní prostor – zapomeňte na to! Zde se k sobě, ať chcete či nechcete, tulíte jak tučňáci v Antarktidě.  A tak, kromě lyžařských zážitků získáte i ty osobní. Ty pachové můžete odvětrat pootevřením kabinky, ale pro ty sluchové byste museli být hluší či mít sluchátka v uších. Pokud totiž člověk vyrazí sám, má jistotu, že se v kabinkách prostřídá s množstvím lidu jak v metru ve špičce.

A tak jsem se při vyvážení v naše „horské výšiny“ střídal s lidem různým, ale tři z nich mě zaujali více.

               Nejdřív jeden po slovensky hovořící mladý pár. Dozvěděl jsem se, že jsou z Plzně a, že to mají k nám blízko (jasně vím – máme to obráceně stejně blízko - taky tam mi vesničani občas jezdíme:-) a je tu levno? V M.L? kde? O.k. zřejmě mysleli Skiareál – to možná. Jenže cena permicí odpovídá jeho micro velikosti a úrovni služeb. Když začali mluvit o tom, že se zde dá i levně najíst, tak to už jsem zpozorněl. Prý menu za 90? A to, že kde - v nějaké menze? Ne prý v místní restauraci u sjezdovky. Zřejmě nějaké lyžařské menu, protože to jinak není cena místně obvyklá. Ceny zde jsou v některých podnicích na opravdu světové úrovni. Dále jsem se dozvěděl, že zde asi nemáme moc práci – jo to my co nejen v M.L., ale celém KV-Kraji žijeme víme.  

             

                Dalším spolu-lanovkářem byl malý klučina, který se už nevešel do kabinky s rodinou a tak jel se mnou. Když se mě hned při rozjezdu začal vyptávat jak, že se jmenuju, tak jsem zbystřil a pomyslel si, že tohle bude asi ukecané dítko. A tak mi svěřil, že se jmenuje Ondra, že chodí do druhé třídy, že je odkud si z Kotěhůlek, že má jarní prázdniny a, že ve vedlejší kabince jede jeho mamka a strejda. Zkrátka vodopád slov a informací – chyběla už jen přesná adresa a pin platebních karet rodičů. Další věta mě však nějak zasáhla. Zádumčivě řekl: ,,Táta od nás odešel…“ Na to jsem nevěděl co říct a tak jsem to přešel. Následovala otázka, jestli mám děti, řekl jsem, že ne. Tu klučina kontroval, že je to prý škodaJ. A pak ze sebe začal chrlit, že má tajemství a, že mi ho řekne, ale nesmím to prý nikde říct (tak snad si tohle nebude číst – ve druhé třídě by to už mohl či měl umět. Přišlo mi to jako by se spíš chtěl svěřit. A pak jsem se musel pousmát, když ze sebe vyhrkl, že mají ve třídě dva upíry a, že ho kamarád párkrát kousl. Mno nevěděl jsem jestli mu mám říct, že by se neměl nechat kousat anebo ho nechat při jeho dětské fantanzii a víře v upíry. V každém případě to na mě působilo, že buď je opravdu, tak hodně upovídaný anebo si s ním moc doma nepovídají a chybí mu to…  

               

                 Třetí spolucestující byla jistá paní z Ukrajiny se synem. Nejdřív jezdila s nějakou kamarádkou či známou a mluvili spolu rusky nebo ukrajinsky – nemluvím ani jedním jazykem, tak opravdu nevím. Dokonce jsem (a teď se tomu musím smát) chvilku tápal, jestli ten jazyk není polština, protože jsem občas něčemu porozuměl. S touto Ukrajinkou jsem tedy dal asi tři lanové štreky. Paní se učila lyžovat a byla celkem bojácná, ale to já se už druhým rokem učím též a tak jsem nemohl dělat ramena a hrát si na profi lyžaře. Paní jsem moc nepřidal, když jsem jí sdělil, že lanovka už letos měla havárku, kdy při zkušebním provozu spadla kabinka.

Asi si říkáte, jak jsme se domluvili? Mluvila samozřejmě též česky. Prý je tu na pobytu od čtvrtka do neděle a, že dřív, říkala, že je z Ruska, že to brala jako, že jsou jeden národ, ale že teď už říká, že je z Ukrajiny. Přiznal jsem jí, že jsem rád, protože rusy prostě moc pro jejich rozpínavost a chování nemusím. Prý že byla na masáži a, že jí masérka říkala, že tady není práce. Mno já vim - co s tím dneska všichni maj? Stěžovala si též na pád jejich hřivny. Mno my s tou naší „ultrasilnou“ korunou si též nemůžem moc vyskakovat. Téma samozřejmě sklouzlo k bojům na Ukrajině, kde prý byl zabit nějaký její 22 letý známý. Také jsme si notovali v názoru na Putinovu diktaturu, fyzickou likvidaci odpůrců a shodli se, že ne všichni rusové jsou s Putinem a špatní, ale jejich bohužel moc málo na to, aby se nastartovala změna k lepšímu. Skončili jsme až u víry a s tím, že se modlí, aby se to zlepšilo. Co taky Ukrajině jiného zbývá. 

A tak se během asi dvou hodin lyžování dostanete od upírů až po filosofii. I to je místní lyžování.

Akce urna – nic pro citlivky!

              Kdyby to někdo psal, tak bych si myslel, že si to vymyslel, ale věřte je to pravda. Po pohřbu naší babičky uplynuli asi 3 měsíce a máti se ozvali pohřebáci, že si může vyzvednout urnu. V tento den mě a mojí sestře naše máti oznámila, že po poradě s jistou kamarádkou dospěli k názoru, že babička by neměla býti rozptýlena na hřbitově, ale na nějakém důstojnějším místě. Padli dva návrhy, ale volbu jsme nechali na máti. I nadešel ten březnový den, a coby svatá trojice aneb já, sestra a máti jsme se vydali na cestu. Máti představa byla, že babičku rozprášíme na jednom výletním místě na skalním pahorku, kde je hezký výhled do dalekého okolí. Již máti poznámka, abychom si vzali dobré boty vzbudila ve mně neblahé podezření.

                Po nastoupení do auta jsem si sedl dozadu a můj pohled těkal po blízkém okolí, kde, že se ta nádobka nachází. No byla v baťohu, což jsem si docela oddychl. To už jsme však byli na cestě. Po chvíli jsme sjeli div ne na polní cestu a malé autíčko Kia Picanto s úpěním 40 koní razilo si cestu sněhem. Máti nohu na podlaze a sněhové duny před náma. Již na první pohled to malé Picanto nemohlo projet – snad jedině, že by ten sníh přelétlo, ale to neznalo naší máti – ta se tvrdošíjně opírala do plynového pedálu. Silnička či cesta byla tak úzká, že chodci, kteří šli naproti zděšeně uskakovali do pole. Netrvalo dlouho a zapadli jsme – jaké překvapení. Máti rezignovala a nechala vycouvat mojí sestru což vzhledem k jejímu ostřížímu zraku schopným přehlédnout červenou na semaforu bylo nejjistější řešení. Pán, který šel po cestě naproti, se podivoval, že nemáme čtyřkolku, neboť nečekal, že někdo bez 4x4 by se do takového terénu vydal což mě při pohledu na malinké Picanto pobavilo.

                 I auto jsme tedy odstavili a dál pokračovali pěšky. Máti rozhodla, že batoh ponesu já – tedy v rámci piety jsem neodporoval a vzal si babičku na záda. Naše trojice vyrazila k blízkému lesíku. Terén byl však čím dál méně schůdný, neboť v lese teprve začal tát sníh. Nenapadlo nás, že bychom v lese někoho potkali, ale když jsme konečně vystoupali příkrou cestou k cíli narazili jsme na paní, která zde venčila psíka. Z onoho skaliska uprostřed lesíku sestupovali další dva výrostci. To již bylo zlé znamení. Místo jsem ani neznal je to uprostřed ničeho, ale lidí jak na Václaváku. Po té co jsme vystoupili nahoru a paní s psíkem odešla, dorazila mladá dvojice s petkou obsahu „čůčo“. Mladík se jal přítelkyni fotit jak modelku – ta pózovala na skaliskách a já se uculoval a pomyslel si, kdyby tak věděl co nesu v batohu. Nahoře jsme tedy museli čekat, než se daný páreček pokochal výhledy a řádně nafotil. No a pak máti nedočkavě vydala povel a šlo se na věc. Urna se vybalila a začalo dobývání. Máti si myslela, že Urna půjde relativně snadno otevřít a popel vysypat, to se, ale přepočítala. Vyzbrojena minišroubováčkem maně se snažila rozpečetit zatavené víko. Jelikož jsme byli ve výšce 900 metrů začalo malinko foukat a přituhovat. Ségra nechtěla zmrznout a tak otvírací úkol přebrala, ale ani ona nebyla úspěšná. Já celé to divadlo pozoroval z povzdálí a s ostatky nic nechtěl mít. Máti v zoufalství chtěla urnu probodnout, ale ani to nebylo s šroubováčkem velikosti propisky reálné. Zřejmě se s výsypkou nepočítalo a onen předmět měl ležet kdesi na komodě. I jal jsem se tedy najít kámen což na skalce nebyl úkol lehký. Ta totiž byla značně zvětrána a co nebylo skupenství pevného to bylo pravděpodobně dole na zemi. Snad nějakým zázrakem můj pohled padl na jediný kámen. Po té co se při dobývání i tento částečně rozštípl jsme slavili úspěch. Já zatím hlídkoval, aby nás na skalce nepřekvapila nenadálá návštěva. Nakonec urna byla otevřena a já se jal vyhledat zákryt skalky. Nahoře dosti foukalo a pojal jsem podezření, že ostatky by místo ze skály mohl vítr foukat směrem na mě. To již máti vířila popel do všech světových stran. Popel vířil a když bylo vše vysypáno padla otázka co s urnou samotnou. Můj návrh shodit jí taktéž do hlubokého údolí byl zavržen, neboť na nádobě je přeciž jen jméno nebožtíka. I padlo rozhodnutí na popelnici. Tedy šla znovu do batohu. S odlehčeným batohem se šlo hned lépe. Člověk by neřekl kolik takový popel váží. Po cestě zpátky k autu jsme potkali další párek turistů. Brodili se sněhem a tak jsme vtipkovali jestli tam také nejdou za stejným účelem – batoh, ale neměli. Pěkně promrzlí jsme dorazili k autu a vydali se na cestu zpět.